JÁ ATTILA – jsem maskot živého kolagenu – nejsem PES, ale ČLOPES

JÁ ATTILA – jsem maskot živého kolagenu – nejsem PES, ale ČLOPES – to alespoň o mě tvrdí moje lidská "maminka".  Často se se mnou mazlí a říká mi – ty jsi moje mimi, ty jsi moje láska, moje zlatíčko, moje miminko, moje princátko a když se začnu tetelit blahem, tak mi říká moje Jezulátko. 

A tu lásku ji vracím tím, že ji denně několikrát za den dokonale vylížu nos – až do morku kostí. Ze začátku se tomu vehementně bránila, ale když viděla, že mě smutkem spadne můj věčně stojící ocásek až na zem, začala to trpět. Tak jsem začal pomaloučku, pozvolna, jen na krajíček a po očku jsem ji pozoroval. Ne, netvářila se moc spokojeně, ale když viděla, jak u toho slastně vrtím ocáskem, statečně to trpěla. A tak jsem začal nenápadně přidával a když začala uhýbat, přidal jsem na intenzitě, přidržel jsem si její obličej tlapičkami, no někdy ji i nechtěně šlápnul drápky do oka. Ale nic jsem nedbal a urputně jsem pokračoval ve svém největším projevu lásky – zahrnul jsem ji záplavou pusinek, které mají jediný cíl – dokonalý peeling celého obličeje mým sametovým jazýčkem, zakončený důkladnou nosní očistou spojenou s lobotomií mozku.  Už si na to za posledních 6 let zvykla, říká, že prý rezignovala – ale já dobře vím, že mě to i přes svůj velký "odpor" vždycky dovolí, prostě to pro mě dělá z bezpodmínečné lásky. Když se hodně brání, někdy ji trošku kousnu do nosu, občas i zlehka zavrčím a vycením zoubky. To, aby věděla, že doma jsem pánem já. Z lásky ke mně to všechno strpí – jen už mě neříká, že jsem její mimi, ale Attila urputný.

A má pravdu – nejsem žádné mimi – jsem Attila urputný, Attila věrný, Attila udatný a Attila milující a oddaný. Jsem stále v pohybu, stále v kondici. Ale vždycky tomu tak nebylo. Už od narození jsem měl velké problémy, protože mě při skotačení a lumpačení vyskakovaly čéšky z kloubů a já jsem strašně trpěl. Byl jsem z toho moc smutný, protože jsem od narození velký neposeda – prý hyperaktivní – ale čert ví, co to je. Ale potom se stal velký zázrak díky Invitě Skin Beauty, kterou denně papám a moc se na ni těším, protože ji dostávám každé ráno v úžasné mňamince, hned jak otevřu očíčka. 

Je pravda, že moc rád spinkám, ale ještě víc se těším na Invitu. Doslova jsem se do ní zamiloval. Díky ní zase skáču jako gumídek – to mě tedy říká moje lidská maminka. Je to stejně divné. Jak mohu skákat jako gumídek, když jsem zatím žádné medvídky gumídky nikdy neochutnal. Ale maminka asi ví, proč mě je nedává, i když od ní vím, že je některé maminky dávají svým dětem – prý jsou dobré na klouby. Nevíte někdo, proč je nedostávám i já místo Invity? Vždyť mají tak krásné přírodní barvičky? Poví mi někdo, proč mě moje lidská maminka říká, že by je nedala ani svému největšímu nepříteli. 

Nevím jak vy, ale já jsem moc rád na světe, miluji když je venku sluníčko, a kdykoliv se mi zachce, vyběhnu si z kanceláře ven na travičku do parčíku, oběhnu si svůj revír, přečtu si všechny novinky na facebooku a zvednutím nožičky si všechno přeznačím. Jsem hlídací pejsek, hlídám si celý revír a jen nerad tam někoho pouštím. Jsem prý Attila Čmuchálek, ale nevím proč mě tak říkají, protože čmuchání je moje práce. Také do úmoru pracuji každý den od rána až do noci v kanceláři. 

Všechno tam musím mít od kontrolou. Občas se proběhu po klávesnici a způsobím velký zmatek – dělám to, když si mě moc nevšímají a jen si něco cvakají na klávesnici nebo telefonují. Vždycky to zabere a hned si mě všimnou, vezmou mě do náruče a moje tlamička se radostí směje od ucha k uchu, i když se snažím dělat, že teď zase s nikým nemluvím já. A pak slyším od "maminky" nebo Marka – dej mi pusinku – no a to prostě už vůbec nevydržím a zasypávám je miliony pusinek. Abyste si snad nemysleli, že jsem jen kancelářský povaleč a nic tam nedělám. Každý den nám chodí hodně balíků se zbožím a každý z nich pomáhám rozbalit, potom skočím do krabice a všechno to musím prošmejdit – vlastně překontrolovat, jestli tam něco nechybí. Jen jednu věc jsem za ta léta nepochopil. Když si vlezu do krabice a všechno tam převrátím, cítím jen pachy cizích lidí, ale žádné mňamky. A najednou, z ničeho nic, tam vždycky zavoňí nějaká dobrůtka – většinou až hodně dole. Tak začnu hrabat jako zběsilý, ale je to jen proto, že mám strach, aby se ta vůně zase neztratila, když tam ještě před chvílí nebyla.

Rychle tu mňaminku papám, někdy ji jen vdechnu a málem se udusím a přitom se po očku dívám na svoji "maminku", která mě říká – Attilo, co to máš, dáš mi to... Začnu vrtět ocáskem, ale rychle se k ní pootočím zadečkem, aby neviděla, co to mám – co kdyby to taky náhodou chtěla. A ona mě pochválí, že jsem šikulka, protože jsem to vyčenichal, začne se z toho radovat, tak jako já, dokonce mě začne tleskat. To miluji, hrdě se postavím jako Adonis, vztyčím hlavičku až k oblakům, aby si mě prohlédla v plné kráse. A přitom si v klidu přemýšlím, jak se do těch balíčků dostávají ty mňaminky, když můj čumáček ví, že tam na 100 % ještě před chvílí nebyly. Ale já tomu určitě jednou přijdu na kloub. Jenomže dlouho tam jako model nestojím. Za prvé nikdy nepostojím na jednom místě, a proto jsem na každé fotografii jen jako rozmazaná šmouha. Za druhé na to ani nemám čas – mám totiž hodně práce s vybalováním – balíky prostě nepočkají.

Ze začátku jsem v měl rozbalování balíčků zmatek v hlavičce. Chtěl jsem pomáhat i s rozbalování malých balíčků, kterých tu máme celé hromady, ale dostal jsem přísný zákaz, že se na ně nesmím ani podívat. Nějak jsem to nechápal, ale teď už to všechno vím, protože jsem chytrý jako rádio a ve všem se dokonale vyznám. Balíčky, které si sami balíme v kanceláři jsou ty, které posíláme přes e-shop lidem, aby i pro mě zbyly korunky na moje pelíšky, hračky a míčky a teplé oblečky a masíčkové konzervičky a všechny ty mlsky... Jé to jsem se zamyslel, fakt se mám v mojí smečce hodně dobře, a jak si mě hýčkají – až si to závidím... tak zase k práci – ty zabalené balíčky jsou pro mě TABU, jak říká "moje maminka". Sice nevím, co to je, ale vím, že to je ZÁKAZ. 

Ale největší radost mám, když u dveří kanceláře zazvoní zvonek. Jsem první, kdo ho slyší, protože všichni jsou zabraní do práce, pořád tam něco šustí a rámusí tam lepenka nebo se telefonuje. Začnu štěkat a obíhám jednu kancelář za druhou, dokud se někdo milostivě nezvedne a neotevře dveře. Za nimi stojí kurýr, ostražitě si očichám jeho boty a kalhoty. Někdy tam je tolik zajímavostí, že si musím stoupnout na zadní nožičky, abych si to všechno přečetl. Rychle jako myška proklouznu ven, i když vím, že se to nemá. Ale jen na vteřinku vyběhnu, zvednu nožičku, napíšu – byl jsem tady Attila a hned běžím zpátky, protože vím, že kurýr nese balíček. Tak peláším zpátky a radostně si při tom mávám ocáskem. Hurá, hurá, radostně si poštěkávám – budeme rozbalovat. Jako vítr peláším do kanceláře a poslušně se posadím jako hodný pejsek na kobereček, protože chci, aby mě dali balíček právě tam a ne vedle na plovoucí podlahu, která moc klouže a mě by dalo při vybalování hodně práce, abych to vybalancoval.

Někdy ale kurýr jede celou noc a z veliké dálky a přiveze nám plné auto velikých balíků. Toho si užívám a běhám o sto šest – sem, tam, dovnitř, ven a zase zpátky podle toho, jak rychle krabice vykládáme. Největší bžunda je, když jsou balíky hodně velké a hodně těžké, protože je vozíme na "rudlíku". Za chvíli se krabice přeměňují na velké mrakodrapy a vedou až do stropu. Na štěstí mě mezi nimi nechají malé uličky, abych tam mohl volně pobíhat a nebyl zazděný jako ve vězení... někdy se ale, stane, že se tam zazdí WC, ale já tomu říkám záchod. To potom nastává velké stěhování, hlavně když ten záchod někdo nutně potřebuje. Víte, proč si zrovna já s tímhle hlavu nelámu – protože jsem si předtím vyběhl ven… :-)  

Attila